Výsledkem "autoimunitní" reakce (např. u lupusu) může být tvorba abnormálních protilátek, tzv. autoprotilátek. Tyto autoprotilátky jsou namířeny proti složkám našich vlastních buněk, které se nejčastěji nacházejí v jádře těchto buněk, odtud termín antinukleární (nukleární = pocházející z jádra).

Terminologie autoprotilátek

Tyto antinukleární protilátky jsou namířeny proti sloučeninám v jádře našich buněk, jako je DNA chromozomů (protilátky proti nativní DNA), a proti dalším strukturám nazývaným ribonukleoproteiny, například anti-Ro/SS-A, anti-La/SS-B, anti-Sm nebo anti-RNP. Tato poněkud komplikovaná terminologie označuje buď písmena jména pacienta, u kterého byla autoprotilátka poprvé popsána (příklad: Ro, La, Sm), nebo strukturu rozpoznávanou touto autoprotilátkou (příklad: RNP pro ribonukleoprotein), nebo onemocnění spojené s touto protilátkou (příklad: SS-A pro Sjögrenův syndrom A).

Jak se tyto autoprotilátky zjišťují?

Tyto autoprotilátky se v krvi pacientů zjišťují běžnými laboratorními testy. Jejich detekce probíhá ve dvou fázích. Nejprve se provede screening, který potvrdí přítomnost a koncentraci těchto autoprotilátek. Tato koncentrace je vyjádřena měřením titračních koncentrací v séru (1/80, 1/160, 1/320, 1/1280...). Tento údaj například znamená, že v séru, které bylo naředěno 320krát, jsou stále viditelné protilátky: toto sérum se označuje jako 1/320 pozitivní. Hranice pozitivity se v jednotlivých laboratořích liší, ale obecně se u dospělých považuje za pozitivní od ředění 1/160.

Druhým krokem je identifikace buněčného antigenu, na který je autoprotilátka zaměřena. V tomto kroku se používají specifické testy, které detekují protilátky proti nativní DNA, anti-Sm, anti-RNP, anti-Ro/SS-A... Provádějí se v mnoha laboratořích.

Využitelnost autoprotilátek v diagnostice a prognóze

Tyto autoprotilátky slouží jako diagnostické markery, protože v praxi nepřítomnost antinukleárních protilátek vylučuje možnost systémového lupusu. Nejsou však specifické pro lupus, protože mohou být přítomny u mnoha jiných onemocnění a dokonce i u zdravých lidí. Tyto protilátky mohou mít také prognostickou hodnotu, protože některé z nich působí přímo tím, že vyvolávají léze (příklad: antinukleární protilátky proti DNA vyvolávají poškození ledvin).